Kateřina Rudčenková (1976). Autorka poezie, prózy a divadelních her. Vydala čtyři básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001), Popel a slast (2004) a Chůze po dunách (2013), za niž získala cenu Magnesia Litera 2014, knížku povídek Noci, noci (2004) a divadelní hru Niekur (2007), za niž obdržela Cenu Alfréda Radoka 2006 a kterou v roce 2008 uvedlo pražské Divadlo Ungelt. Scénický náčrt divadelní hry Frau in Blau uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem roku 2004. V roce 2003 obdržela německou básnickou Cenu Huberta Burdy (v rámci udílení Hermann-Lenz-Preis), roku 2007 absolvovala měsíční rezidenční pobyt pro zahraniční dramatiky v Royal Court Theatre v Londýně, v rámci něhož vznikla hra Čas třešňového dýmu, která postoupila do finále Cen Alfréda Radoka 2007, v červnu 2008 ji uvedlo  ve scénickém čtení newyorské Immigrants´ Theatre a rozhlasovou podobu odvysílala stanice ČRo Vltava. V roce 2011 se zúčastnila překladatelského workshopu Visegrad Poetesse v Maďarsku, v roce 2014 básnického překladatelského workshopu ve španělské Galicii. Účastnila se mnoha mezinárodních literárních festivalů, její básně byly přeloženy do dvaceti jazyků, knižní výbory z její poezie vyšly v Rakousku (Nicht nötig, mich zu besuchen, 2002) a Srbsku (Granična senka, 2011). Hra Niekur byla představena na festivalu současné české dramatiky Ein Stück: Tschechien/Kus: Česka 2016 v Berlíně, kde získala Cenu publika, v roce 2017 byla na témže festivalu představena i hra Čas třešňového dýmu.

Osobní stránky autorky: http://rudcenkova.freehostia.com

Básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková ve svých hrách tematizuje ženské problémy a kritizuje zkreslující konstrukce ženské identity. Ve hře Frau in Blau (2004) interpretuje vztah Almy Mahlerové s Oskarem Kokoschkou pohledem jejich nenarozené dcery (ve skutečnosti došlo k interrupci), přičemž straní svobodomyslné umělkyni. V Blue Horses (2005) vyšla z populární publikace Karin Jäckelové I tohle je manželství… (1995) a vykresluje milostný pětiúhelník postav, které žijí ve vztazích, ale jsou osamělé. Jejím nejznámějším dramatem je Niekur (2007), v němž zobrazila vztah české spisovatelky s litevským básníkem během stipendijního pobytu jako střet dvou odlišných postojů a vyprávěcích perspektiv. Čas třešňového dýmu (2007) pak formulovala jako rozhovor žen tří generací, který vyznívá ve prospěch ženské emancipace. Ve hře Nehoda – kóma – bezčasí (2008) vystavila ženu po úrazu konfrontaci s muži jejího života. Drama Zpacifikovaná (2009) koncipovala jako fantaskní básnicko-filozofickou rozpravu mezi mužem a ženou o podobách ženského údělu. V Petrolejce (2009) se inspirovala případem americké astronautky, jež se pokusila ublížit kolegyni, která měla poměr s jejím manželem – pilotem. (L. Jungmannová)

ČAS TŘEŠŇOVÉHO DÝMU (hra v polosnu)
Obsazení: 3 ženy

Tématem hry jsou mezigenerační vztahy mezi ženami jedné rodiny, jejich vztah k mužům, vztah dcer a matek, dále náš vztah k předkům, či téma, jak se v rámci rodiny dědí dispozice ke stejným chybám v manželství. Hra, napsaná poetickým jazykem, se snaží popsat komicko-tragickou formou tlak, který je na ženy v naší společnosti vyvíjen, aby byly „správnými ženami“, vdaly se a měly děti atd. Hra má dvě roviny – jednu reálnou, v níž se setkávají tři ženy jednoho rodu – dcera, matka a babička, která přichází ze záhrobí, aby napomohla usmíření a přijetí mezi matkou a dcerou. Druhá rovina je snová – v ní jakožto v paralele k beckettovskému Čekání na Godota čekají tři ženy na svou svatbu. Jde o ženské „hrdinky“ národních pohádek a dětské předobrazy „správných žen“ Popelku, Sněhurku a Šípkovou Růženku – na svatbu čekají marně, ženichové ani svatebčané nepřicházejí, místo toho postavy projdou symbolickou proměnou v tajemné androgyny. Hra Čas třešňového dýmu vznikla v rámci rezidentního pobytu autorky v londýnském Royal Court Theatre a umístila ve finále dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka 2007.
Hra je k dispozici v anglickém překladu.

NIEKUR
Obsazení: 1 muž, 1 žena

Dramatická báseň o česko-litevském přátelství (na věčné časy) je mírně ironickou (osobní) zpovědí pojednávající o milostné romanci mladé české spisovatelky Agnes a jejího staršího litevského kolegy Kornelija v průběhu jejich společného studijního pobytu v Německu. Autorka se snaží od přímo „bergmanovsky“ sebeanalytické zpovědi udržet odstup a píše ji ve třetí osobě. Přímo v textu se odkazuje k inspiraci hrou Ernsta Jandla Z cizoty a se sebeironií ve třetí osobě píše: „Ona si vážně myslí, že když hru napíše ve třetí osobě, že nikdo neprokoukne, že v první osobě by byla banální?“ Hra svou autentičností a leckdy drsnou otevřeností má však k banalitě daleko. Příběh obou milenců je přerušován úryvky nové hry, kterou Agnes píše a jejímiž ústředními hrdinkami jsou siamské sestry srostlé hlavami (hrají je stejní herci jako Agnes a Kornelija). Jejich absurdní a až brutálně groteskní dialogy vytvářejí protipól intelektuálně erotickému vztahu obou spisovatelů. Tato inteligentní, upřímná a trpce vtipná hra pro dva inteligentní herce získala 2.cenu v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka za rok 2006, přičemž první cena nebyla udělena.
Hra je k dispozici v německém překladu.