The Czech author Roman Sikora was in Castrovillari for an artistic residence focused on his text “Confession of a Masochis”, with the Italian company Rossosimona directed by Francesco Aiello. On June the text will be presented at the Festival Primavera dei Teatri.
Here we publish the journal of the author about his experience.
Má krátká rezidence v Cosenze v Kalábrii byla pro mě jako pobyt v lázních. Přátelští, spontánní lidé, vynikající hostitelé, úžasná kuchyně včetně kalábrijských specialit, fascinující dopravní chaos, v němž si chronický chodec jako já kupodivu připadá mnohem bezpečněji než v Česku posedlém dopravními předpisy okořeněnými právem silnějšího. Přecházení cosentských silnic s hustým provozem mělo zvláštní kouzlo. Rozhodně se nemusí spěchat. Ani mimo přechod pro chodce. Nebo dokonce běžet, aby nešlo o život. Auta počkají. A jak říkal herec Alessandro Cosentini: „Je jedno, kde přecházíš, ale musí to mít styl.“ Chodec je zkrátka, jakmile vstoupí do vozovky, hlavním protagonistou silničního ruchu. Nese se napříč silnicí zvolna a majestátně a pozvednutou pravou rukou lebadyle zastavuje auta. Pokud jim vůbec nějakou pozornost věnuje.
Cosenza je malé, ale krásné město. Když jezdíte autem, a autem se tady jezdí pořád a všude, vypadá mnohem větší, protože neustále hledáte cestu jednosměrkama, nebo se vyhýbáte silničním uzávěrám. Obzvlášť když probíhá nějaká pouť, do jejichž tajů jsem úplně nepronikl.
Když jdete pěšky, najednou zjistíte, že je to všude celkem blízko. Z hotelu, v němž jsem bydlel, to bylo blízko do historického centra, kterému dominuje mohutný Castello Svevo a prastará románská katedrála. Centrum je ale zvláštně odstrčené od veškerého ruchu. V podvečer jsou jeho uličky liduprázdné. No a samozřejmě Museo Bilotti, půvabná galerie pod širým nebem, corso zdobené dlouhou řadou moderních soch zakončené architektonicky rafinovaně řešeným náměstím, jehož dva protilehlé kouty se zvedají do výše v rozverné snaze se zcela srolovat do trubičky a odkutálet se jinam.
Nad městem se tyčí mohutné pohoří Sila. Panoramata jsou to nádherná. Cesta autem z Cosenzy do Crotone, kam jsme jeli napříč Silou na divadelní představení, byla nejpozoruhodnějším zážitkem, jaký jsem při cestování autem prožil. Most střídal most, jeden tunel následoval druhý. Výhledy na prudce se vzpínající hory se mísily s obrazy městeček a vesnic vystavěnými v prudkých svazích nebo na skalách a občas jsme vjeli i do mraků.
Ale nejel jsem do Cosenzy samozřejmě na dovolenou, tedy aspoň zčásti. Docela intenzivně jsme také pracovali. Divadlo Rossosimona a režisér Francesco Aiello začínali zkoušet mou hru Zpověď masochisty a já byl u toho. Nestává se mi to často. V českých divadlech jsem nanejvýš přítomen na první čtené zkoušce. Pak už je to mimo mou kontrolu. V Cosenze jsem se mohl do tvůrčího divadelního procesu zapojit bezprostředně a intenzivněji. Být přítomen na několika zkouškách. Situace zašla tak daleko, že jsme si s divadelníky z Cosenzy mysleli o současném světě a politické situaci dokonce podobné věci. Což se mi v politicky konzervativních českých divadlech moc nestává. Dokonce mi ani nikdo s pohoršením v hlase neřekl, že jsem komunista. Inu, opravdový pobyt v lázních.
Hra se na prvních zkouškách intenzivně četla. Hledala se intonace, významy jednotlivých situací. A diskutovalo se samozřejmě ústřední téma mého textu: neustále se zhoršující pracovní podmínky zaměstnanců. Nemalou část těchto rozhovorů pokryla také rozprava o převedení některých konkrétních českých reálií do italských poměrů, protože současná politická situace v Itálii se přece jen trochu liší od situace české společnosti za pravicové vlády radikálních neoliberálních reforem, proti níž byla má satirická hra původně napsána. V Itálii bylo krátce po volbách a nebylo ještě jisté, jaká budou prohlášení a činy nové vlády. Vyjádřil jsem přesvědčení, že budou shodná s tím, na co jsme už léta zvyklí a že vládní politici dříve nebo později nastolí „jediný možný“ neoliberální ideologický kurz snad trochu víc říznutý nacionalismem, i když před volbami slibovali něco úplně jiného, a že stačí jen počkat, aby se politici přizpůsobili dramatickému textu. Francesco Aiello se na to moc netvářil, asi proto, že čekání na zvrat rétoriky v průběhu zkoušení mu přišel trochu riskantní, a navrhl jinou variantu, s níž jsem neměl žádný problém.
Po několika dnech jsme šli tvořit do prostoru a hledali zpodobení jednotlivých postav, kterých je ve Zpovědi masochisty celkem dost, i když jsou to většinou miniatury. Herci se určitě ještě dost nadřou, ale věřím, že s nasazením a dobrou náladou, jakou předvedli v průběhu zkoušek, dopadne všechno dobře. Bezpochyby se počáteční nadšení z textové předlohy posléze promění v ubíjející a tvrdou každodenní práci, z níž se euforie pozvolna vytratí, aby byla týden před premiérou nahrazena nejistotou a vzrůstající panikou, z níž jediným možným a osvobozujícím východiskem bude už jen přítomnost obecenstva a jeho spontánní reakce.
Během svého pobytu v Cosenze jsem zkrátka zjistil, že můj text je v dobrých rukou a že se můžu těšit na květnovou premiéru na festivalu Primavera dei teatri v Castrovillari, kam se s chutí chystám.
