Divadlo je prostor pro dialog. To je věta, kterou lidé často opakují a poslední dobou často přemýšlím nad tím, co má konkrétně v daném kontextu znamenat. Být součástí Fabulamundi je pro mě příležitost, jak sdílet a diskutovat své zkušenosti s lidmi z různých kulturních zázemí a s odlišnou divadelní vizí. Co to znamená psát texty pro divadlo a jaké různé role v rámci představení text může mít? Jakým způsobem ostatní členové v komunitě fabulamundi píší, jaký jazyk a jaká témata je zajímají? Proč? Jakou roli v jejich psaní hraje představa toho, jaké scénické a formální možnosti text poskytuje? Čím se inspirují? Vzhledem k tomu, že jsem člověk, který na mnoho věcí ve svém životě přišel v rozhovoru s někým druhým a vedle psaní se divadlem intenzivně zabývám i prakticky, je pro mě velmi důležité prozkoumávat s ostatními různé formy psaní a divadelního výrazu. A hledat tak odpověď na otázku, jaké dialogy je v rámci divadla možné vést.
Kateřina Součková
Kateřina Součková se věnuje nezávislým autorským projektům, psaní scénářů pro divadelní i rozhlasové projekty, divadelní dramaturgii a doktorskému výzkumu zaměřenému na divadelní recepci. V současného době je kmenovou dramaturgyní Činoherního studia v Ústí nad Labem a pedagožkou na divadelní fakultě AMU.
Ve svých scénářích a dramaturgické práci se zajímá o prozkoumávání různých možností divadelního jazyka. Jako autorka scénáře a dramaturgyně se podílela se například na divadelních projektech pro Meetfactory, Alfréd ve dvoře, Divadlo v Dlouhé, Činoherní studio, Jatka78 i na mnoha site specific inscenacích pro spolek Pomezí, jehož je spoluzakladatelkou. Ve své vlastní tvorbě se jako autorka i režisérka věnuje žánru zvukových procházek (audiowalku) ve veřejném prostoru, mezi něž patří projekty Neviditelná tržnice (Pražská tržnice), Nad městem (nouzová kolonie Kotlaska) či Bílý obraz (Winternitzova vila). V roce 2016/2017 byla za inscenací Pomezí oceněna (spolu s L. Brychtou a Š. Tretiagem) Cenou Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo a Poctou festivalu příští vlna/next wave za Projekt roku. Vzhledem k jejímu zaměření na experimentální, imerzivní a autorské projekty je pro ni možnost zapojit se do Fabula Mundi příležitostí k tvůrčímu dialogu a ke zkoumání nových výrazových prostředků a formátů psaní.
Pomezi
„Někdy se už vážně začínám bát o své duševní zdraví. Všichni tu nosí masky. A všichni jsou samozřejmě pod tou maskou vidět. Ale chovají se tak.. divně. Buď přijdu na to proč nebo bych odsud asi měl co nejrychleji zmizet…“
Městečko Pomezí, ztracené kdesi v horách na česko-německém pohraničí. Stopy po tom, že vůbec existovalo, zůstaly zachyceny pouze na fotografiích Andráše Kakkuka. Co vedlo k zániku města a jakou roli při tom sehráli obyvatelé, kteří se tenkrát sešli na Magdalenině Oslavě? O lidech, kteří propadli ošidnému kouzlo fotografie, příliš málo četli staroslovanské legendy a nakonec jimi prorostl les. Scénář ke komplexní imerzivní inscenaci, v níž si divák může vybírat, kterou ze dvanácti postav chce právě sledovat. A stvořit si tak svůj vlastní příběh zaniklého města.
Neviditelná tržnice
„Odkrývám vrstvy, které se usadily na jednotlivých místech a nalezené kousky skládám postupně k sobě. Mohl bych vám toho o tomto místě říct hrozně moc. Třeba o tom, jak to tu jednou všechno znovu zaroste. Tráva prorůstající mezi dlaždicemi se rozbují a budovy pohltí trsy zeleně jako skalní město v horách.
Jak vypadá pražská tržnice, když z ní zmizí všechen ruch a stánky, za které se ukrývá přes den? Ze šustění a tichých kroků se začínají zhmotňovat vrstvy času: dusot dobytka na dlažbě a cinkání vietnamských stánků se mísí se zbytky zvuků z dnešního rána. Sénář pro interaktivní multimediální audiowalk vytvořený přímo na místě pro holešovickou tržnici. Díky mapě a speciální aplikaci může divák prozkoumávat skrytá zákoutí tržnice, která se stala kulisami pro propletené příběhy inspirované vietnamskou poezií a reálnými dialogy s bývalými zaměstnanci jatek.
„Ale to už je všechno dávno. Líbí se mi koukat přes mříž na ulici, jak tam někdo projde nebo projede a zase zmizí. Kdyby si mě všimli, připadala bych jim jako nějaká postava. Postava, co ji tu zapomněli, zamkli, aby se jim tu o to starala, bránila tomu rozkladu a oni mohli jít pryč.“
Už není třeba dělat vůbec nic
„Ty tolik pracuješ, protože neumíš žít. Kdybys uměl žít, ani ve snu by tě nenapadlo pracovat.“ Milorad Pavić
Je vůbec možné se v dnešní době zastavit a odpočívat? Nebo nám v tom brání nějaký strach? Jaký proud myšlenek a obrazů se nám objeví v hlavě, když si na chvíli dovolíme ustat v činnosti? A může být divadlo místo, kde se dokážeme takovému proudu poddat a nechat se jím na chvíli unášet? Oddechnout si. Ponořit se do vzrušující i šílené detektivky vlastní hlavy. Scénář jako asociativní autorská textová koláž výrazných textů klasické, filozofické a experimentální literatury od Alberta Camuse, Julia Cortázara, Alaina Robbe-Grilleta až po C. G. Junga či sv. Terezii z Ávily.
