Lenka Lagronová

Lenka Lagronová. Narodila se v roce 1963 v Brně. Studovala dramaturgii na divadelní fakultě AMU Praha u prof. Jaroslava Vostrého. Již během studia napsala několik her, které byly později uvedeny v univerzitním divadle DISK (např. Nouzov, U stolu). Kromě spolupráce s režisérem Petrem Léblem v Divadle Na zábradlí nikdy jako dramaturg nepracovala. Věnuje se psaní divadelních a rozhlasových her.
Napsala více než 25 divadelních her, které byly uváděny např. v Národní divadle Praha, v Divadle komedie Praha, ve Vinohradském divadle Praha, v Činoherním studiu Ústí nad Labem, v divadle v Uherském Hradišti, ve Východočeském divadle Pardubice, v divadle Viola Praha, v Národním divadle Brno, v Divadle Andrea Bagara Nitra, v Divadle JGT Zvolen,v Chorvatském národním divadle v Zagrebu a její hra Z prachu hvězd byla uvedena jako scénické čtení v Teatro Argentina v Římě. Opakovaně její texty inscenovali režiséři: Jan Nebeský, Štěpán Pácl a Radovan Lipus. Několikrát byla finalistkou dramatické soutěže Alfréda Radoka. V roce 1998 inscenace její hry Terezka získala cenu Alfréda Radoka a v roce 2010 její hra Z prachu hvězd získala druhé místo v soutěži Dráma.
Píše také rozhlasové hry a pohádky. Její rozhlasová hra Vstaň byla vyznamenána na přehlídce rozhlasových her Grad Prix Bohemia.

MIRIAM
Obsazení: 2 ženy, mužský a ženský hlas, případně další žena

Kratší hra v rozsahu jednoaktovky se odehrává na starém, zanedbaném hřbitově. Věrka sem utekla, protože už všechno rozbila” a má s sebou prášky, které hodlá spolykat. Setká se zde s Mirkou, která sem jde sekat trávu. Prášky omámená Věrka se nejprve Mirky, která je v černém a s kosou, lekne, upadne a rozbije si koleno o hranu hrobu (“Jsou vostrý…tady jsou hroby vostrý”). Mirka ji pozve k sobě, aby jí ránu vyčistila. Žije v bývalé márnici, kterou jí „dali” a ze které si udělala chudičký příbytek. Uvaří Věrce čaj.
Během celkem všedního rozhovoru se obě ženy sbližují a odhalují svůj vnitřní svět. Obě jsou osamělé, vyvržené, Věrka trpí bytostným pocitem viny, a proto se trestá, Mirka často celé roky nejí, protože doufá, že k ní někdo pocítí lítost. Obě se ale statečně snaží nést svůj úděl (“Člověk jenom nesmí myslet na to, že jiní žijou jinak. Hlavně že se žije”) Každá má něco, co jí dodává sílu: Věrka magneťák s polskou nahrávkou náboženských písní, Mirka skříň plnou vlastnoručně ušitých večerních šatů. Postupně se obě rozhodnou společně umřít, obléknou si Mirčiny šaty a vlezou do hlubokého hrobu, který ozdobí sochou Panny Marie, již někdo vyhodil na smetiště. Lehnou si, poslouchají hudbu z nahrávky a zpívají…
Hra se vyznačuje zvláštní křehkostí a prostotou, dialog je veden v krátkých jednoduchých replikách, které však mají svou osobitou poetiku se stopami černého humoru. Opakující se motivy skládají zvláštní mozaiku dvou ženských osudů, které jsou smutné, a přesto plné naděje. Skvělá herecká příležitost pro dvě herečky jakéhokoli věku.
Hra je dostupná v anglickém překladu.

Z PRACHU HVĚZD
Obsazení: 1 muž, 4 ženy

Tři dcery žijí spolu s matkou v opuštěném domě. Táňa a Dáša vzpomínají na společnou bývalou lásku, muže, s nímž je pojilo spíše velmi intenzivní přátelství, které nikdy nepřerostlo v milenecký vztah a s jehož smrtí se přesto (nebo právě proto) nedokážou srovnat. Nejmladší a lehce zaostalá Kája zase stále „vysílá“ baterkou a tranzistorovým radiem signály mimozemšťanům, což je „odkaz“ jejich otce, který jim o dobývání vesmíru vyprávěl. Jediná „rozumná“ je tak v rodině Matka, za jejímž tvrdým pragmatismem a věcností lze ale snadno tušit stejnou opuštěnost a touhu po lásce a naději, jako u jejích dcer. Závěrečné „vesmírné divadlo“, tedy zjevení se mnoha nebeských úkazů najednou, může nabízet pocit šťastného konce, tedy odpovědi na volání sester, nicméně vše zůstává otevřené.
Hra získala druhé místo v soutěži o nejlepší hru v českém a slovenském jazyce DRÁMA 2010.
Hra je dostupná v anglickém překladu.